bedla vysoká
Macrolepiota procera (Scop.) Singer 1948
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: pečárkotvaré (Agaricales)
Čeleď: pečárkovité (Agaricaceae)
Rod: bedla (Macrolepiota)
Synonyma
Lepiota procera (Scop.) Gray 1821
Leucocoprinus procerus (Scop.) Pat. 1900
Popis
Klobouk má v průměru 100–300 mm, v mládí je protáhle vejčitý, později se kuželovitě rozevírá, dospělá plodnice je až plochá s hrbolem na temeni. Povrch mladých plodnic je hladký, jemně vláknitý, hnědé barvy. Růstem se pokožka trhá a zůstávají z ní hnědé střechovitě uspořádané šupiny na bělavé vatovité dužnině, hrbol zůstává hnědý.
Lupeny mají bělavou barvu, později jsou nahnědlé. Jsou vysoké, tenké, husté, u třeně volné, na okraji klobouku zaoblené, v mládí jsou zakryté blanitým, plstnatým závojem.
Třeň je válcovitý, 200–400 x 15–30 mm, dole výrazně hlízovitě rozšířený. Vnitřek třeně je v mládí vatovitý, později dutý. Pokožka na povrchu třeně je zpočátku hnědá, růstem se trhá na pásy a šupiny a pod nimi prosvítá bělavá dužnina. Hlízovitá báze je porostlá bílým myceliem. Po závoji zůstává na třeni v jeho horní třetině široký posuvný bělavý prsten s dvojitě roztřepeným okrajem a hnědou obroučkou.
Dužnina dužnina je bělavá, v klobouku měkká, vatovitá, ve třeni tuhá a vláknitá, na řezu nemění barvu. Je málo napadána larvami hmyzu. Voní jemně houbově, chutná oříškově.
Výtrusný prach výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou elipsoidní, hladké, bezbarvé, velikosti 15–20 x 10–13 µm, dextrinoidní (Melzerovým činidlem se zbarvují červenohnědě).
Výskyt
Vyrůstá od července do listopadu většinou ve skupinách v prosvětlených listnatých a jehličnatých lesích, především na jejich okrajích a na mýtinách, ale i pastvinách a loukách.
Možná záměna
Z velkých bedel je možné ji zaměnit za tyto druhy:
Bedla červenající (Chlorophyllum rachodes), která je o něco menší, na řezu postupně červená, třeň nemá tygrovaný a není doporučovaná ke sběru;
Bedla zahradní (Chlorophyllum brunneum), která neroste v lese a má hlízovitě ztlustlý celý třeň, na řezu oranžoví až červená a je některými autory označována za jedovatou;
Bedla šedohnědá (Chlorophyllum olivieri), která působí celkově špinavým a smutným dojmem a na řezu postupně oranžoví až červená, též nedoporučovaná ke sběru;
Bedla útlá (Macrolepiota mastoidea), která je štíhlejší postavy, třeň má hladký, šupiny drobnější, málo kontrastní, dužnina na řezu nepatrně žlutorezaví;
Bedla odřená (Macrolepiota excoriata) je celkově světlejší, šupinky klobouku nekontrastní, třeň hladký a prsten tenký, blanitý;
Bedla dívčí (Leucoagaricus nympharum), která je menšího vzrůstu, má hladký třeň vybavený jednoduchým vatovitým prstenem, šupiny na klobouku jsou kontrastně dvojího zabarvení a výrazně odstávají.
Vyskytly se i záměny za jedovatou muchomůrku tygrovanou (Amanita pantherina) a muchomůrku zelenou (Amanita phalloides), ty ale na rozdíl od bedel nemají šupinatou, nýbrž stroupkatou pokožku klobouku, muchomůrka zelená disponuje výraznou pochvou.
Kuchyňské využití
Je jedlá, mladé klobouky jsou výtečné.
Autorství textů: Věra Svobodová, Vladimír Sojka
Autorství obrázků: Karel Tejkal, Martin Slavičínský, Tomáš Chaluš