bedla štíhlá
Macrolepiota mastoidea (Fr.) Singer 1951
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: pečárkotvaré (Agaricales)
Čeleď: pečárkovité (Agaricaceae)
Rod: bedla (Macrolepiota)
Synonyma
Lepiota affinis Velen. 1920
Lepiota gracilenta (Krombh.) Quél. 1872
Lepiota mastoidea (Fr.) P. Kumm. 1871
Lepiota pitereka Grgur. 1997
Lepiota rickenii Velen. 1939
Lepiota umbonata Cleland 1931
Macrolepiota affinis (Velen.) Bon 1977
Macrolepiota rickenii (Velen.) Bellù & Lanzoni 1987
Popis
Klobouk je v mládí vejčitý nebo zvoncovitý, později široce kuželovitý, nakonec ploše rozprostřený se středovým hrbolkem, široký 70–120 (150) mm. Pokožka klobouku je pokryta hojnými drobnějšími, vláknitými, na bělavém nebo krémovém podkladě často nepříliš kontrastními šupinkami.
Lupeny jsou vysoké, bílé nebo bělavé, později krémové, někdy s nahnědlým ostřím, u třeně volné.
Třeň je válcovitý, 70–150 x 7–12 mm, na bázi často s výraznou hlízou širokou až 22 mm, bělavý nebo krémový, bíle vločkatý nebo drobně pleťově šupinkatý, v dospělosti dutý. Na třeni zůstává pohyblivý prsten, někdy s dvojitým ostřím.
Dužnina je v klobouku měkká, vatovitá, ve třeni tuhá a vláknitá, bílá nebo bělavá. Vůně je nenápadná, případně v šupinách pokožky klobouku připomíná vůni bedly vysoké (Macrolepiota procera). Chuť je mírná, příjemná.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou eliptické nebo kapkovité, 12–18 x 7–10 µm, hladké, dextrinoidní (Melzerovým činidlem se zbarvují červenohnědě).
Přezky jsou přítomny, alespoň na bazidiích, podle Hagara (2014) jsou však obtížně pozorovatelné.
Výskyt
Roste od července do října, roztroušeně, obvykle ve skupinách, na loukách, ale i v opadu v listnatých a jehličnatých lesů. Hojnější je na sušších lokalitách s vápencovým podložím.
Možná záměna
V literatuře najdeme několik dosti podobných a proměnlivých druhů velkých bedel, které jiní autoři spojují v šířeji pojatý druh. Ostatní jména jsou pak uváděna jako synonyma. Například Holec a kol. (2012) do rámce druhu bedly štíhlé (Macrolepiota mastoidea) zahrnuje ještě bedlu Konradovu (Macrolepiota konradii), bedlu Rickenovu (Macrolepiota rickenii) a bedlu útlou (Macrolepiota gracilenta). Všechny jmenované bedly jsou však jedlé.
Bedlu Konradovu (Macrolepiota konradii) rozlišujeme pro účely tohoto atlasu jako samostatný druh. Liší se řídkými a většími šupinami na klobouku. Dobrým druhem pro tento atlas je také bedla štíhlá (Macrolepiota mastoidea) odlišující se menšími plodnicemi, nevýraznými šupinkami na třeni a nepřítomností přezek.
Kuchyňské využití
Je jedlá a chutná podobně jako bedla vysoká, jen trochu méně vydatná. Pro vzácnost bychom ji však měli spíš chránit než konzumovat.
Poznámky k systematice
České jméno bedla štíhlá je převzato z číselníku AOPK platného pro rok 2015. Užíváno je i jméno bedla útlá.
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Vladimír Sojka, Karel Tejkal