Atlas hub / Nálezy

muchomůrka zelená
Amanita phalloides (Fr.) Link 1833

Říše: houby (Fungi)

Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)

Třída: rouškaté (Agaricomycetes)

Řád: pečárkotvaré (Agaricales)

Čeleď: muchomůrkovité (Amanitaceae)

Rod: muchomůrka (Amanita)

Synonyma

Amanita viridis Pers. 1797

Amanitina phalloides (Vaill. ex Fr.) E.-J. Gilbert 1941

Popis

Klobouk je široký 60–150 mm, nejprve polokulovitý, později rozložený, olivově zelený až žlutozelený, ale i téměř bílý. Za sucha s hedvábným leskem, za vlhka mírně slizký, vrostle vláknitý, spíše výjimečně se zbytky bílého vela, které v mládí obaluje celou plodnici.

Lupeny jsou husté, volné, bílé.

Třeň je válcovitý, 80–120 (150) x 10–25 (v hlíze až 35) mm, bělavý, nažloutlý nebo nazelenalý, šupinkovitě vločkatý, vyrůstající ze zřetelné bělavé pochvy. Prsten je slabě rýhovaný, blanitý, někdy pomíjivý.

Dužnina je bílá, vůně slabě nasládlá.

Výtrusný prach je bílý.

Výtrusy jsou široce elipsoidní, 7–10 x 6–8 µm, průsvitné, hladké, amyloidní.

zralé výtrusy H2O

Výskyt

Najdeme ji nejčastěji v teplých listnatých lesích (dub, buk, habr), výjimečně i pod jehličnany (borovice), objevuje se ale od nížin a do hor. V některých letech roste sporadicky, jindy velmi hojně.

Poznámky

Muchomůrka zelená je smrtelně jedovatá houba nebezpečná i tím, že první příznaky otravy se projevují po delší době od požití (8 až 48 hodin), kdy už bývají poškozeny vnitřní orgány, především játra a ledviny.

Možná záměna

Hlavními poznávacími znaky jsou bílé lupeny a pochva na bázi třeně, přezdívaná také pohár smrti. Přesto si ji nezkušení houbaři dokáží splést především s pečárkami, ale i s bedlami nebo s holubinkami. Nebezpečná záměna hrozí především za druhy s bíle zbarvenými klobouky, například pečárka lesomilná (Agaricus sylvicola) s dlouho světlými lupeny může růst časově i místně společně s muchomůrkou zelenou.

Vzácná, obdobně jedovatá muchomůrka jarní (Amanita verna) roste na jaře, má bílý klobouk a hladký třeň.

Bíle zbarvený klobouk má také muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) rostoucí spíše pod jehličnany.

Mírně jedovatá a velmi hojná muchomůrka citrónová (Amanita citrina) nemá výraznou pochvu a na obvykle nažloutlém klobouku často zůstávají útržky závoje.

foto Tomáš Chaluš foto Martin Valent foto Karel Tejkal foto Tomáš Chaluš

Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Tomáš Chaluš, Martin Valent, Karel Tejkal

Literatura

Vlčková M. (2023): Jedovaté houby 1. Muchomůrky způsobující faloidní otravy. Česká mykologická společnost. Mykologický sborník 1-4/2023.
Amanita phalloides – muchomůrka zelená
Holec J., Beran M., Kříž M. (2017): Atlas hub Šumavy a Novohradských hor. Nakladatelství Karmášek, České Budějovice.
Fellner R. (2016): Atlas krkonošských mechorostů, lišejníků a hub 2, Správa Krkonošského národního parku
Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
Amanita phalloides – muchomůrka zelená
Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha
Amanita phalloides – muchomůrka zelená
Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
Amanita phalloides – muchomůrka zelená
Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha
Jiří Burel (2002): Jedovaté houby. Česká mykologická společnost. Mykologický sborník 2/2002.
Ladislav Hagara (1993): Atlas hub. Neografia, Martin