holubinka jízlivá
Russula sardonia Fries 1838
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: holubinkotvaré (Russulales)
Čeleď: holubinkovité (Russulaceae)
Rod: holubinka (Russula)
Synonyma
Russula chrysodacryon Singer 1923
Russula drimeia Cooke 1881
Russula emeticiformis Murrill 1938
Popis
Holubinka střední velikosti.
Klobouk je široký 50–100 mm, masitý, v mládí polokulovitý, později vyklenutý, nakonec ploše rozprostřený nebo ve středu mělce prohloubený, někdy s nízkým hrbolkem, fialový, purpurový, hnědočervený, ale i růžový, ve středu někdy tmavší, téměř černý. Jsou popsány variety s kloboukem bělavě nažloutlým (var. cremea), žlutohnědým (var. mellina) nebo olivově zeleným (var. viridis). Okraj je nerýhovaný, u stárnoucích plodnic nejvýše krátce a nevýrazně rýhovaný. Pokožka je za sucha matná, za vlhka lepkavá, lze ji sloupnout jen při okraji, nejvýše do 1/3 poloměru.
Lupeny jsou husté, tenké, poměrně nízké (4–6 mm), spíše křehké, ke třeni připojené až krátce sbíhavé, některé větvené, jemně žilkami propojené, v mládí obvykle nápadně sírově žluté, později nažloutle krémové, za vlhka často ronící kapky tekutiny, při zasychání žloutnoucí.
Třeň je válcovitý až mírně kyjovitý, 30–90 x 15–25 mm, v mládí pevný a plný, později houbovitě vycpaný až komůrkovitý, ojíněný, hladký až jemně podélně vrásčitý, zřídka celý bělavý, většinou nachově fialový, narůžovělý, někdy i nazelenalý, od báze žloutnoucí.
Dužnina je nejprve tuhá, později houbovitá, bílá nebo bělavá, někdy nažloutlá, pod pokožkou klobouku narůžovělá, při poraněním a stářím žloutnoucí. Vůně je nakysle ovocná, chuť je ihned ostře palčivá.
Výtrusný prach je smetanový (2c–2d).
Výtrusy jsou eliptické, 7–9,5 x 6–8 µm, s nízkou až střední ornamentikou s bradavkami zčásti propojenými krátkými či delšími spojkami vytvářejícími dosti neúplnou síťku.
Výskyt
Roste poměrně hojně, obvykle ve skupinách ve vlhkých jehličnatých a smíšených lesích pod borovicemi, upřednostňuje kyselé půdy. Srpen až listopad.
Možná záměna
V jehličnatých lesích pod smrky roste podobná holubinka Quéletova (Russula queletii), vzácnější holubinky angreštová (Russula torulosa) nebo tmavopurpurová (Russula fuscorubroides) mohou růst i pod borovicemi, všechny tři však mají lupeny bez zářivě žlutých odstínů a na klobouku chybí středový hrbolek. Holubinka Quéletova a holubinka tmavopurpurová mají navíc nesíťované výtrusy.
Nehojná, středně palčivá holubinka dutonohá (Russula cavipes), s křehčí konzistencí a obvykle méně barevným (často bílým) třeněm, roste v podmáčených jehličnatých a smíšených lesích pod smrky a jedlemi, obvykle na zásaditých půdách.
Pod borovicemi nacházíme také ostře palčivou holubinku brunátnou (Russula badia) s tmavším výtrusným prachem, s bílým nebo jen zčásti narůžovělým třeněm a často dobře postřehnutelnou charakteristickou pryskyřičnou vůní. Palčivost se projevuje až po několika sekundách.
K nepalčivým holubinkám, které jsou podobně zbarveny a mohou růst s holubinkou jízlivou na téže lokalitě, patří doporučená jedlá holubinka celokrajná (Russula integra) a kulinářsky spíše přehlížená holubinka hořká (Russula caerulea), která mívá i nápadný středový hrbolek na klobouku a při zběžném pohledu je od holubinky jízlivé často obtížně rozlišitelná.
Kuchyňské využití
Nejedlá, pro palčivost nepoživatelná.
Poznámky k systematice
Podle Sarnari (1998) patří do sekce Russula, subsekce Sardoninae.
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal