holubinka tchoří
Russula cicatricata Romagn. ex Bon 1987
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: holubinkotvaré (Russulales)
Čeleď: holubinkovité (Russulaceae)
Rod: holubinka (Russula)
Synonyma
Russula cicatricata var. cicatricata Romagn. ex Bon 1987
Russula cicatricata var. fusca (Melzer & Zvára) A. Marchand 1977
Russula xerampelina var. fusca Melzer & Zvára 1927
Popis
Holubinka střední velikosti.
Klobouk je široký 40–100 mm, v mládí vyklenutý, později ploše rozprostřený a ve středu prohloubený, hnědý, žlutohnědý, olivově hnědý nebo olivový, ve středu někdy až černohnědý, jindy s nepravidelnými okrovými skvrnami. Okraj je dlouho hladký, v dospělosti krátce a nevýrazně rýhovaný, občas zvlněný. Pokožka je za sucha matná, někdy při okraji vlnatě zčeřená ve stylu holubinky olivové (Russula olivacea), v dospělosti zdrsnělá, za vlhka lesklá, lze ji sloupnout asi do 1/2 poloměru klobouku.
Lupeny jsou středně husté, poměrně tlusté, 7–10 mm vysoké, ke třeni připojené, někdy s lupénky, některé u třeně nebo i blíže k okraji klobouku větvené, nejprve bělavé, v dospělosti světle okrové, na ostří hnědnoucí.
Třeň je válcovitý až kyjovitý, 30–90 x 10–25 mm, plný, později houbovitě vycpaný, v horní části ojíněný, podélně vrásčitý, bílý, vzácně lehce narůžovělý, poraněním a stářím žloutnoucí až hnědnoucí.
Dužnina je tuhá, později houbovitá, bílá, na řezu nápadně žloutnoucí až hnědnoucí. Vůně je při zasychání zřetelně slanečková, chuť je mírná.
Makrochemické reakce: FeSO4 10% – zelená.
Výtrusný prach je smetanový (2d) až okrový (3a–3b).
Výtrusy jsou eliptické, 7,5–10 x 6,5–9 µm, se střední až vysokou ornamentikou a většinou izolovanými bradavkami bez spojek nebo téměř bez spojek.
Výskyt
Další význačné mikroskopické znaky: Vláknité buňky pokožky z okraje klobouku vykazují zduření některých terminálních buněk.
Roste nehojně v listnatých nebo smíšených lesích, především pod duby a břízou, podle Svrček a kol. (1984) upřednostňuje kyselejší půdy. Červenec až září.
Možná záměna
V jehličnatých lesích pod smrky a borovicemi roste velmi podobná holubinka kyjonohá (Russula clavipes). Má obvykle krátký kyjovitý třeň, podle Socha a kol. (2011) výtrusy s častěji propojenými bradavkami a odlišnou mikroskopii pokožky klobouku.
Charakteristickou slanečkovou vůni vykazuje z holubinek rostoucích v listnatých lesích také holubinka slanečková (Russula graveolens), obvykle s červeným, vínově červeným, oranžově červeným, částečně žlutookrovým, ale jen vzácně s naolivovělým kloboukem.
Kuchyňské využití
Jedlá a chutná holubinka, slanečková vůně tepelnou úpravou vymizí.
Poznámky k systematice
Holubinka tchoří patří podle Sarnari (2005) do sekce Polychromae, subsekce Xerampelinae.
V podsekci Xerampelinae je popsána řada druhů, o nichž se vedou spory. Nejčastěji jsou uváděny jako formy holubinky slanečkové (Russula graveolens). Například Socha a kol. (2011) nebo Galli (1996) považují holubinku tchoří (Russula cicatricata) za dobrý druh, kdežto Sarnari (2005) se k ní vyjadřuje spíše opatrně. Podle našich zkušeností se však mezi zelenoolivovou nebo žlutoolivovou barvou holubinky tchoří (Russula cicatricata) a typicky zbarvenými formami holubinky slanečkové (Russula graveolens) přechodné barevné varianty spíše nevyskytují, přestože tyto holubinky rostou někdy téměř vedle sebe.
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal