bělochoroš slzící
Postia guttulata (Peck) Jülich 1982
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: chorošotvaré (Polyporales)
Čeleď: troudnatcovité (Fomitopsidaceae)
Rod: bělochoroš (Postia)
Synonyma
Oligoporus guttulatus (Peck) Gilb. & Ryvarden 1985
Popis
Plodnice jsou jednoleté, kloboukaté nebo polorozlité, bokem nebo náznakem třeně přirostlé k substrátu. Sousední plodnice často srůstají.
Klobouk je široký 50–150 mm, vějířovitý nebo polokruhovitý. Pokožka klobouku je hrbolatá, mírně kruhatá, jemně plstnatá nebo lysá, bělavá, krémová, někdy narůžovělá, v dospělosti až hnědookrová, v mládí a za vlhka velmi hojně vylučuje kapky čiré tekutiny, které zanechávají světle hnědé skvrny.
Rourky jsou nejprve bělavé, brzy s šedozelenými odstíny. Póry jsou drobné, okrouhlé nebo okrouhle hranaté, bělavé, s hustotou 4–6 na mm.
Dužnina je zpočátku měkká a pružná, později (za sucha) tuhá a křehká. Chuť je mírně nahořklá nebo nakyslá.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou elipsoidní až válcovité, 3,3–5 x 2–2,5 µm, bezbarvé, hladké.
Výskyt
Vyrůstá v červnu až listopadu na ztrouchnivělém dřevu jehličnanů, především smrků.
V 80. letech byl v České republice velmi vzácný, dnes patří ve smrčinách k nejhojnějším chorošům.
Možná záměna
Bělochoroš hořký (Postia stiptica) má téměř bílé plodnice, bez většího zastoupení jiných barevných odstínů, kapky gutace mléčně zakalené (nikoli čiré), chutná výrazně hořce a má štíhlejší výtrusy.
Bělochoroš křehký (Postia fragilis) při poranění výrazně žloutne.
Kuchyňské využití
Je nejedlý.
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal