hlíva ušatá
Pleurocybella porrigens (Pers.) Singer 1947
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: pečárkotvaré (Agaricales)
Čeleď: špičkovité (Marasmiaceae)
Synonyma
Phyllotus porrigens (Pers.) P. Karst. 1879
Popis
Klobouk je široký 20–100 mm, jazykovitý, uchovitý, zúženou spodní částí nebo bokem přirostlý k substrátu, v mládí průsvitně bělavý s podehnutým okrajem, v dospělosti zvlněný, krémový, později až nažloutlý.
Lupeny jsou husté a nízké, bělavé, později krémové, sbíhají k místu připojení klobouku k substrátu.
Třeň chybí nebo je jen nepatrně naznačen.
Dužnina je tenká, pružná, průsvitně bělavá. Vůně je slabá, nevýrazná. Chuť je mírná.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou téměř kulovité, 5,5–7,5 x 5–7 µm, průsvitné, hladké.
Výskyt
Roste ponejvíce od srpna do listopadu, často v bohatých trsech nebo skupinách na tlejícím dřevě jehličnanů, především smrků. Hojnější je ve vlhkých až podmáčených smrčinách ve vyšších polohách, jinde je vzácná nebo chybí.
Možná záměna
Hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius) vytváří masitější plodnice a roste především na listnáčích.
Pařezník jemný (Panellus mitis) má zřetelně vyvinutý třeň. Krátký třeň mají také hlívy (hlívičky) rodu Hohenbuehelia.
Podobné mohou být i některé trepkovitky (Crepidotus), ty však mají výrazně drobnější plodnice a hnědý výtrusný prach.
Kuchyňské využití
Ještě Hagara (2014) nebo Fellner (2016) uvádí hlívu ušatou jako jedlou houbu, z poslední doby je však podle Laessoe a Petersen (2019) spojována s řadou fatálních otrav ve východní Asii. K jídlu ji rozhodně nelze doporučit.
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal