muchomůrka šiškovitá
Amanita strobiliformis (Paulet ex Vittad.) Bertill. 1866
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: pečárkotvaré (Agaricales)
Čeleď: muchomůrkovité (Amanitaceae)
Rod: muchomůrka (Amanita)
Popis
Klobouk je široký 60–150 (250) mm, v mládí polokulovitý, později sklenutý až plochý, na okraji s útržkovitými zbytky vela. Povrch klobouku je bělavý, našedlý nebo světle šedohnědý, pokrytý nepravidelnými, o něco tmavšími, mírně vystouplými bradavkami.
Lupeny jsou husté, bílé nebo krémové, s jemně zubatým nebo vločkatým ostřím, u třeně volné.
Třeň je válcovitý, 100–200 x 15–40 mm, s řepovitou bází hluboko zanořenou v půdě. Povrch třeně je hrubě vločkatý, na bázi s jedním nebo několika kroužky ze zbytků závoje, bez pochvy. V mládí široký, bílý, na svrchní straně rýhovaný prsten v dospělosti mizí.
Dužnina je bílá. Chuť i vůně jsou nevýrazné.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou elipsoidní, 9–13,5 x 6–8,5 µm.
Výskyt
Vyrůstá vzácně ve vlhkých letech v červenci až listopadu v teplejších oblastech, ve světlých listnatých lesích nebo na jejich okrajích, obvykle na vápnitém podkladu. Objevuje se jednotlivě i ve skupinách.
Je poměrně vzácná, na Slovensku je chráněná.
Možná záměna
Podobná je muchomůrka ježohlavá (Amanita solitaria), která má vzpřímené jehlanovité bradavky na klobouku a často zelenoolivové odstíny na lupenech.
Muchomůrka Vittadiniho (Amanita vittadinii), dříve vzácná, v posledních letech však hojnější, se vyznačuje v mládí nápadně šupinatým kloboukem i třeněm. Nevytváří mykorhizu, objevuje se zejména v trávě v městských parcích.
Kuchyňské využití
Někdy je uváděna jako jedlá, jindy jako nejedlá houba. Podle Hagara (2014) je za syrova mírně jedovatá.
Autorství textů: Karel Tejkal, Věra Svobodová
Autorství obrázků: Karel Tejkal, Markéta Vlčková