muchomůrka ježohlavá
Amanita solitaria (Bull.) Mérat 1836
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: pečárkotvaré (Agaricales)
Čeleď: muchomůrkovité (Amanitaceae)
Rod: muchomůrka (Amanita)
Synonyma
Amanita aculeata (Quél.) Bigeard & Guillem. 1909
Amanita echinocephala (Vittad.) Quél. 1872
Armillaria echinocephala (Vittad.) Locq. 1952
Aspidella echinocephala (Vittad.) E.-J. Gilbert 1941
Lepidella echinocephala (Vittad.) E.-J. Gilbert 1925
Popis
Klobouk je široký 60–120 mm, v mládí polokulovitý, později sklenutý až plochý, bělavý, někdy se světlým zeleným (modrozeleným) odstínem, v dospělosti až šedohnědý. Pokožka klobouku je v dospělosti pokryta drobnými kuželovitými bradavkami víceméně uspořádanými v soustředných kruzích. Okraj klobouku je v mládí spojen se třeněm bělavým velem, jehož zbytky později zůstává okraj klobouku ověšen.
Lupeny jsou nejprve bělavé, v dospělosti světle zelenoolivové.
Třeň je válcovitý, 80–120 x 10–25 mm, zakončený řepovitou hlízou širokou až 40 mm, bílý nebo bělavý, pod blanitým prstenem vločkatý, na hlíze někdy s prstencovitými zbytky vela.
Dužnina je bělavá nebo nazelenalá. Vůně je nepříjemná (guáno, jodoform).
Výtrusný prach je nazelenalý.
Výtrusy jsou široce eliptické až téměř kulovité, 9–11 x 6–8 µm, amyloidní.
Výskyt
Roste od července do října, roztroušeně až vzácně, v teplých listnatých lesích především pod duby. Teplomilný druh. Upřednostňuje nižší polohy a zásadité půdy.
Možná záměna
Muchomůrka šiškovitá (Amanita strobiliformis) roste na podobných stanovištích, oba druhy mohou růst vedle sebe. Má na klobouku šedé a spíše ploché šupinky a nevýraznou vůni dužniny.
Muchomůrka Vittadiniho (Amanita vittadinii) má i třeň hustě pokrytý odstávajícími šupinkami. Je teplomilná a velmi vzácná, její výskyt v České republice je však v posledních letech častější.
Kuchyňské využití
Nejedlá houba.
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal