muchomůrka šedivka
Amanita excelsa (Fr.) Bertill. 1866
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: pečárkotvaré (Agaricales)
Čeleď: muchomůrkovité (Amanitaceae)
Rod: muchomůrka (Amanita)
Synonyma
Amanita spissa (Fr.) P. Kumm. 1871
Popis
Klobouk je v mládí kulovitý, polokulovitý, později sklenutý až plochý, 50–150 mm široký, šedý, šedohnědý až kaštanově hnědý, někdy s bronzovými odstíny, na povrchu nepravidelně pokrytý bělavými nebo našedlými zbytky vela (ale může být i téměř holý). Okraj klobouku je hladký, nerýhovaný.
Lupeny jsou husté, bílé, volné.
Třeň je válcovitý, 50–120 x 15–40 mm, nejprve plný, později vatovitě vycpaný až dutý, směrem k bázi mírně tlustší a zakončený hlízou s nepříliš zřetelnými zbytky vela (pouze bradavčité kruhy kolem horní části hlízy), bílý, bělavý až našedlý, šupinkatý. V horní části třeně je zpravidla výrazný bělavý prsten, na svrchní straně zřetelně rýhovaný.
Dužnina je bílá, neměnná. Chuť je mírná, vůně zemitá.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou oválné, 8–10 x 6–8 µm, průsvitné, hladké, amyloidní.
Výskyt
Roste velmi hojně od května do podzimu v lesích všech typů.
Možná záměna
Stavbou plodnice i ekologií velmi podobná (jedlá a chutná) muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) má na klobouku obvykle růžové odstíny a dužnina při poranění nebo v okolí míst napadených hmyzem zřetelně zrůžoví až zčervená.
Jedovatá muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina) má slabě vyvinutý, na svrchní straně nerýhovaný prsten.
Jedovatá muchomůrka porfyrová (Amanita porphyria) je probarvena spíše v šedofialových tónech včetně prstenu, který však může být shodně s muchomůrkou šedivkou slabě rýhovaný.
Kuchyňské využití
Někdy je uváděna jako jedlá houba nižší kvality, jen málokdo ji však sbírá pro využití v kuchyni.
Poznámky k systematice
Ve starších českých atlasech jako muchomůrka tlustá.
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal