muchomůrka Beckerova
Amanita beckeri Huijsman 1962
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: pečárkotvaré (Agaricales)
Čeleď: muchomůrkovité (Amanitaceae)
Rod: muchomůrka (Amanita)
Stručný popis
Klobouk je široký 40–120 mm, v mládí vejčitý, později polokulovitý nebo zvoncovitý, nakonec ploše sklenutý až plochý. Pokožka klobouku je žlutohnědá nebo šedohnědá, s četnými zbytky bělavého závoje, které postupně hnědnou. Okraj klobouku je rýhovaný.
Lupeny jsou husté, bělavé nebo našedlé, u třeně volné.
Třeň je válcovitý, 100–200 x 12–20 mm, bělavý, s jemnými bělavými, postupně hnědnoucími šupinkami, v dospělosti dutý, vždy bez prstenu. Pochva na bázi třeně je bílá, křehká, hnědnoucí.
Dužnina je bělavá. Chuť a vůně jsou nevýrazné.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou téměř kulovité, neamyloidní, 10–12 x 9–11 µm.
Výskyt
Roste v létě a na podzim, dosti vzácně v listnatých lesích. Upřednostňuje vápnité půdy.
Možná záměna
Muchomůrka stroupkatá (Amanita ceciliae) rostoucí na podobných stanovištích vytváří větší plodnice s našedlými šupinkami na klobouku.
Muchomůrka šedopochvová (Amanita submembranacea) roste ve vyšších polohách na kyselých substrátech, závoj na klobouku se rozpadá do velkých šupin, které často mizí a dobře vyvinutá pochva šedne.
Kuchyňské využití
Jako ostatní pošvatky je jedlá, avšak nevalné chuti. Pro záměnu s muchomůrkami z okruhu muchomůrky zelené (Amanita phalloides) ji nezkušeným houbařům rozhodně nelze doporučit ke sběru.
Autorství obrázků: Oldřich Jindřich