muchomůrka šedopochvá
Amanita submembranacea (Bon) Gröger 1979
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: pečárkotvaré (Agaricales)
Čeleď: muchomůrkovité (Amanitaceae)
Rod: muchomůrka (Amanita)
Popis
Klobouk je široký 50–120 mm, nejprve vejčitý, později polokulovitý, zvoncovitý nebo sklenutý, nakonec rozložený s nízkým středovým hrbolem, v mládí žlutoolivový, později hnědoolivový až hnědošedý, často se spíše jednotlivými, velkými útržky závoje. Okraj klobouku je dlouze a výrazně rýhovaný.
Lupeny jsou středně husté až husté, široké, bělavé, u třeně volné.
Třeň je válcovitý, 100–150 x 10–20 mm, směrem ke klobouku mírně zúžený, bělavý, později našedlý, bez prstenu. Vyrůstá z úzké a vysoké pochvy, v mládí bílé, později od okraje šednoucí.
Dužnina je bílá, křehká. Chuť i vůně jsou nenápadné.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou kulovité, o průměru 10–14 µm, průsvitné, hladké, neamyloidní.
Výskyt
Roste od června do října, roztroušeně, v lesích všech typů. Upřednostňuje kyselé půdy.
Možná záměna
Muchomůrka hnědožlutá (Amanita umbrinolutea) je obdobně zbarvena, zbytky vela na pokožce klobouku jsou však vzácné a pochva (závoj) nešedne. Podle Holec a kol. (2017) při okraji klobouku vykazuje tmavší zónu.
Kuchyňské využití
Jedlá houba, která se však kvůli křehké dužnině obtížně skladuje a transportuje.
Poznámky k systematice
Česky také muchomůrka blanitá nebo muchomůrka šedoblanitá (např. podle AOPK, Šebek (1993), Holec a kol. (2006)).
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Tomáš Chaluš, Karel Tejkal