pečárka zápašná
Agaricus xanthodermus Genev. 1876
Říše: houby (Fungi)
Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: rouškaté (Agaricomycetes)
Řád: pečárkotvaré (Agaricales)
Čeleď: pečárkovité (Agaricaceae)
Rod: pečárka (Agaricus)
Synonyma
Agaricus jodoformicus Speg. 1898
Agaricus pearsonianus Contu & Curreli 1985
Agaricus pseudocretaceus Bon 1985
Agaricus xanthoderma Genev. 1876
Fungus xanthodermus (Genev.) Kuntze 1898
Pratella xanthoderma (Genev.) Gillet 1884
Psalliota flavescens Richon & Roze 1885
Psalliota grisea (A. Pearson) Essette 1964
Psalliota xanthoderma (Genev.) Richon & Roze 1885
Popis
Klobouk je široký 50–150 mm, v mládí často oble válcovitý a na temeni zploštělý, později polokulovitý, sklenutý až téměř plochý. Povrch klobouku je někdy čistě bílý, jindy od středu světle okrový nebo jemně okrově šupinkatý, za suššího počasí rozpukávající ve stylu některých bedel. Okraj klobouku je zprvu ověšen zbytky vela, v dospělosti je ostrý a rovný. U mladých plodnic pokožka při okraji klobouku po mechanickém poranění rychle a intenzívně žloutne.
Lupeny jsou spíše husté, bělavé až světle narůžovělé, pak sytě růžové, nakonec čokoládově hnědé až černé, u třeně vykrojené a volné.
Třeň je válcovitý, 50–150 x 10–20 mm, na bázi někdy s hlízou širokou až 30 mm, vylomitelný, bílý, hladký, při poranění rychle a intenzívně žloutnoucí, zejména na bázi. V horní třetině třeně zůstává široký, blanitý, shora hladký, zespodu vločkatý prsten.
Dužnina je bílá, při poranění a na řezu žloutne, ale žloutnutí nepřetrvá, žlutě zbarvená místa postupně šednou. Páchne po karbolu, někdy však zřetelněji až při zasychání nebo tepelné úpravě.
Výtrusný prach je čokoládově hnědý.
Výtrusy jsou eliptické, 4,5–6,5 x 3,5–5 µm, tmavě hnědé, hladké.
Výskyt
Roste hojně, od června do listopadu, jednotlivě nebo častěji ve skupinách. Někdy vytváří čarovné pruhy nebo kruhy s desítkami plodnic. Najdeme ji v parcích, zahradách a v listnatých lesích, v trávě, pod keři, podél cest, často ve městech a okolí. V trávnících v místech výskytu pečárky zápašné můžeme někdy po celý rok zaznamenat bujnější vegetaci.
Možná záměna
Jejím nejspolehlivějším rozlišovacím znakem je rychlé žloutnutí dužniny, protože karbolový zápach u čerstvých plodnic je vnímán hodně individuálně.
Dužnina pečárky ovčí (Agaricus arvensis) při poranění také žloutne, ale výrazně pomaleji a žluté zbarvení je trvalejšího charakteru. Voní po anýzu.
Na podobných stanovištích hojná pečárka polní (Agaricus campestris) žloutne spíše výjimečně a jen v bázi třeně.
Vzácnější nejedlé pečárky s podobným zápachem a se žloutnoucí dužninou mívají výraznější šupinky na klobouku. Patří sem zejména pečárka perličková (Agaricus moelleri) a pečárka koroptví (Agaricus phaeolepidotus).
Kuchyňské využití
Je mírně jedovatá, může způsobit žaludeční potíže.
Občas potkáme houbaře, kteří pečárku zápašnou sbírají. Po upozornění se můžeme setkat s ujištěním, že se jedná o dobrou jedlou houbu, kterou běžně konzumují.
Poznámky k systematice
Podle MycoBank je Agaricus xanthodermus Genev. 1876 synonymem pro Agaricus xanthoderma Genev. 1876.
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal, Tomáš Chaluš