křemenáč smrkový
Leccinum piceinum Pilát & Dermek 1974

Synonyma

Boletus piceinus (Pilát & Dermek) Hlaváček 1988

Krombholziella piceina (Pilát & Dermek) Šutara 1982

Popis

Klobouk je 50–140 mm široký, v mládí téměř kulovitý, postupně polokulovitý, sklenutý až téměř plochý. Pokožka klobouku je suchá, matná, nejprve (vláknitě) plstnatá nebo ojíněná, později olysávající, (oranžově, cihlově) červená až rezavě hnědá, dlouho do dospělosti v útržcích přesahuje okraj klobouku.

Rourky jsou v mládí bělavé, později šedohnědé, vysoké až 20 mm, na řezu nejprve zrůžoví, pak šednou až černají. Póry jsou drobné, okrouhlé, nejprve hnědošedé, často s olivovými odstíny, později vybledající, špinavě bělavé.

Třeň je kyjovitý nebo válcovitý, 80–140 x 15–30 mm, bělavý, posetý šedohnědými až černými šupinkami, na bázi po otlačení modrozelený.

Dužnina je bělavá, na řezu se zbarvuje šedorůžově, ve spodní části třeně šedomodře, nakonec až (hnědo) černě. Chuť je příjemná, vůně nevýrazná.

Výtrusný prach je hnědý.

Výtrusy jsou úzce vřetenovité, 12–18 x 3,5–5 µm, hladké.

Výskyt

Roste od června do října, jen místy hojně, v podhorských a horských, zejména smrkových a smrkoborových lesích, na holé půdě pokryté jehličím. Mykorhizu tvoří se smrky.

Možnost záměny

Typický je pro něj růst pod smrky a (olivově) šedohnědé póry. Mnozí praktičtí houbaři však mezi různými druhy křemenáčů často nerozlišují, protože všechny křemenáče jsou jedlé a chutné.

Opravdu velmi podobný je křemenáč borový (Leccinum vulpinum), objevují se proto pochybnosti, zda se jedná o samostatný druh. Podle Holec a kol. (2017) roste křemenáč borový pod borovicemi a liší se šedou (nikoli černou) oxidací dužniny, jasněji červeným kloboukem a načervenalými šupinkami na třeni.

Kuchyňské využití

Výborná jedlá houba, pro nepříliš hojný výskyt však zasluhuje ochranu.

Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal

Literatura