Atlas hub / Nálezy

holubinka hořkomandlová
Russula grata Britzelm. 1898

Říše: houby (Fungi)

Kmen: stopkovýtrusné (Basidiomycota)

Třída: rouškaté (Agaricomycetes)

Řád: holubinkotvaré (Russulales)

Čeleď: holubinkovité (Russulaceae)

Rod: holubinka (Russula)

Synonyma

Russula laurocerasi Melzer 1920

Popis

Holubinka střední velikosti.

Klobouk je široký 50–100 mm, v mládí téměř kulovitý, později polokulovitý, vyklenutý, ploše rozprostřený, v dospělosti mělce prohloubený, žlutookrový až okrově hnědý, ve stáří obvykle rezavě skvrnitý. Okraj je zprvu podehnutý, v dospělosti výrazně a dlouze rýhovaný, často zvlněný. Pokožka je za sucha spíše lesklá, za vlhka lepkavá a lesklá, lze ji sloupnout asi do 1/2 poloměru klobouku, někdy i více.

Lupeny jsou středně husté, později prořídlé, 4–10 mm vysoké, křehké, ke třeni zaobleně připojené až volné, obvykle s několika lupénky, jemně žilkami propojené, nejprve bělavé, nakonec smetanové, ve stáří obvykle s rezavými nebo hnědými skvrnami.

Třeň je válcovitý nebo mírně kyjovitý, 50–80 x 15–25 mm, někdy pod kloboukem nepatrně rozšířený, v mládí pevný a plný, později houbovitě vycpaný, komůrkovitý až téměř dutý, jemně podélně vrásčitý, bílý, nažloutlý, postupně okrovějící až hnědnoucí a hnědorezavě skvrnitý.

Dužnina je nejprve tuhá, později houbovitá, bílá, při poranění a stářím hnědnoucí nebo rezavějící. Vůně je silně hořkomandlová, chuť ve třeni je obvykle mírná, v lupenech až středně palčivá.

Výtrusný prach je smetanový (2a–2b).

Výtrusy jsou eliptické, 7–10 x 6–9 µm, s vysokou ornamentikou, s bradavkami spojenými vysokými a výraznými (téměř křídlatými) hřebínky.

foto Karel Tejkal

Výskyt

Roste nehojně především v listnatých lesích pod duby, habry nebo buky, ale může se objevit i pod jehličnany. Červenec až říjen.

Možná záměna

Vzhledem se velmi podobá ostatním holubinkám sekce Ingratae, přičemž vůni po hořkých mandlích kromě holubinky hořkomandlové (Russula grata) v různé míře vykazují ještě holubinka tmavolemá (Russula illota) nebo holubinka nejvonnější (Russula fragrantissima).

Holubinka tmavolemá (Russula illota) má obvykle barevně zvýrazněno ostří lupenů a na klobouku se zejména při zasychání (ne však vždy) objevují nafialovělé odstíny.

Holubinka nejvonnější (Russula fragrantissima) voní spíše po marcipánu a okraj klobouku je v dospělosti jen nevýrazně rýhovaný. Stejně jako holubinka tmavolemá (Russula illota) se i holubinka nejvonnější (Russula fragrantissima) od holubinky hořkomandlové (Russula grata) odlišuje nižšími hřebínky na výtrusech.

Kuchyňské využití

Nejedlá houba.

jižní Čechy 2012 jižní Čechy 2012 foto Karel Tejkal foto Karel Tejkal foto Karel Tejkal foto Karel Tejkal

Poznámky k systematice

Podle Sarnari (1998) patří do sekce Ingratae, subsekce Foetentinae.

Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Tomáš Chaluš, Karel Tejkal

Literatura

Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
Russula grata – holubinka hořkomandlová
Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha
Russula laurocerasi – holubinka hořkomandlová
Socha R., Hálek V., Baier J., Hák J. (2011): Holubinky. Academia, Praha
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
Rusula laurocerasi – holubinka hořkomandlová
Svrček M., Erhart J., Erhartová M. (1984): Holubinky. Academia, Praha
Russula laurocerasi – holubinka hořkomandlová