václavka severská
Armillaria borealis Marxm. & Korhonen 1982

Popis

Klobouk je široký 30–80 (100) mm, nejprve sklenutý, později téměř plochý, obvykle dosti světlý, okrově hnědý, oranžově hnědý nebo nažloutlý, na temeni pokrytý světlými žlutohnědými nebo okrovými šupinkami, při okraji brzy téměř lysý. Okraj klobouku je v mládí podehnutý a se třeněm spojený bělavým závojem.

Lupeny jsou středně husté, bělavé nebo krémové.

Třeň je válcovitý, na často kyjovitý, 60–100 x 5–15 mm, pod kloboukem bělavý, pod prstenem v barvě klobouku, někdy s nepravidelnými bělavými pásy nebo prstenci ze zbytků závoje.

Dužnina je bělavá, na řezu neměnná, tuhá. Vůně je nevýrazná. Chuť je lehce svíravá.

Výtrusný prach je bělavý.

Výtrusy jsou oválné, eliptické, podle Laessoe a Petersen (2019) nebo Knudsen, Vesterholt a kol. (2018) 7–8,5 x 4,5–5,5 µm, podle Antonín a Tomšovský (2010) 7–12 x 6–8,5 µm (tato velikost je bližší našemu pozorování), hladké, bezbarvé.

Výskyt

Roste někdy již od června, ve vyšších polohách místy hojně, obvykle v bohatých trsech na pařezech i živých kmenech listnáčů, především bříz, ale i jehličnanů.

Možná záměna

Základními znaky václavky severské jsou růst v bohatých trsech ve vyšších polohách a drobnější, světle zbarvené plodnice se světlými šupinkami na temeni klobouku.

Světle zbarvená václavka obecná (Armillaria mellea) roste v teplejších oblastech a má žlutý klobouk a žlutě lemovaný prsten.

Ostatní druhy václavek tvoří robustnější plodnice, zpravidla s tmavšími a kontrastními šupinkami na klobouku.

Kuchyňské využití

Všechny václavky jsou jedlé, vyžadují však delší tepelnou úpravu (alespoň 30 minut), protože obsahují termolabilní látky, které mohou způsobit zažívací problémy. S výjimkou nejmladších plodnic sbíráme pouze kloboučky.

Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal, Oldřich Jindřich

Literatura